Snad každý člověk se alespoň jednou v životě zamyslí, zda jeho život jednou skončí anebo zda to, co nazýváme smrtí, není ve skutečnosti jenom přechodem do nové fáze našeho života, podobně jako když dítě "zemře" světu matčina lůna, aby prošlo tunelem a narodilo se do světla nového, v tu chvíli pro něj neznámého světa.

Možná nám zemřel drahý přítel, milovaná bytost, rodiče, sourozenec, dítě ... A možná máme na mysli tu nevyslovenou otázku, zda se ještě někdy shledáme. Je známo, že mnozí lidé mají své osobní zkušenosti s "oním" světem, ale často o nich nemluví v obavě, že by jejich okolí jednoduše takovým zážitkům nevěřilo, spíše by si mohli naši přátelé, příbuzní a další lidé, jejichž důvěru nechceme ztratit, významně ťukat na čelo a myslet si o nás své. V mnoha případech ani sami nevíme, co si máme o našich zážitcích myslet. Anebo jsme naopak člověkem, který nikdy nic podobného nezažil a podobnými otázkami se vůbec nezabývá. Zapomeňme však nyní na chvíli na to, zda jsme věřící či ateisté a dejme prostor našemu svědomí, onomu hlasu, který nám často říká, jak bychom se měli zachovat, který však mnohokrát ignorujeme.
Život člověka nekončí fyzickou smrtí. Jsme stvořeni k věčnému životu. Touha po věčnosti a nesmrtelnosti, která lidstvo od věků provází, není bezdůvodná. Bohužel však duchovní svět není jen krásným místem. Tak jako po celou historii bylo na světě dobro i zlo, tak i duchovní svět představuje směsici obojího. Lidé, kteří žili sobecky, zanechávali za sebou bolest a utrpení, jsou nenáviděni, a ti, kterým ublížili, si s sebou nesou pocity křivdy a nenávisti i do duchovního světa. Proto je velká část duchovního světa místem, kde si lidé ubližují, napadají se, žijí v různých iluzích, fóbiích, snaží se skrývat jeden před druhým. Je to podobné jako v našem fyzickém světě, ovšem s jedním podstatným rozdílem - v duchovním světě už nic neskryjeme. Jsme tím, kým skutečně jsme a každý to vidí. Pramálo zde znamená bohatství, vzdělání nebo pozice, jíž jsme dosáhli. Nezáleží na tom, zda jsme byli multimilionářem, prezidentem nebo jen "obyčejným" člověkem. Hodnotu v duchovním světě nám dává náš pozemský život - přesněji způsob, jak jsme ho prožili, především pak to, jak jsme se naučili milovat nesobeckou, pravou láskou, odpouštět, žít pro druhé.
Měli bychom si uvědomit, že náš život na zemi bychom měli prožít tak, abychom jednou nemuseli litovat let, prožitých špatně nebo naprázdno. Pokud totiž duchovní svět opravdu existuje, mohlo by se stát, že nás v duchovním světě naše chyby budou tížit, že se budeme trápit a nebudeme schopni nalézt způsob, jak to špatné odčinit. Možná si řeknete: "Nikomu neubližuji, občas i pomůžu, nemám se tedy čeho bát." Ale i kdybyste byli velmi dobrým člověkem, pokud onen svět existuje, měli byste se na něj připravit, nemyslíte? Je to podobné, jako když se chystáme na dovolenou do cizí země - také musíme mít pas, případně víza, potřebnou měnu a dostatek informací o tom, jak se v dané zemi žije, jinak se v ní můžeme ztratit.
S duchovní podstatou života totiž souvisejí i další otázky, které si lidstvo klade, co svět světem stojí. Existuje Bůh? Pokud ano, jak se jeho existence vztahuje k mému životu? Před 2000 lety stálo lidstvo na rozcestí. Izraelský národ očekávající mesiáše nakonec toho, na jehož příchod se tak dlouho připravoval, nejenže nerozpoznal, ale dokonce poslal na krutou smrt. Byl to původní záměr? Mohlo se vše udát i jinak? Co kdyby byl Ježíš svým lidem přijat? Co by se stalo pak? Nemluvil snad Ježíš na počátku svého působení o tom, že Nebeské království je už blízko? Po další 2000 let po Ježíšově ukřižování však svět zůstal i nadále místem, kde bylo mnohem více utrpení, válek, a smrti než něčím, co by se snad podobalo království, o kterém Ježíš mluvil. A co dnes? Žijeme v době, kdy máme k dispozici moderní technologie, jsme ale dostatečně zralí, abychom je správně použili? Je stejně jako věda rozvinuté i naše nitro, naše schopnost žít společně jako jedna rodina na této planetě? Dokážeme vytvořit z našeho světa lepší místo k životu, skutečnou globální vesnici, anebo naši vyspělou technologii nakonec použijeme k vlastnímu zničení?

Jsme to my, kteří rozhodujeme o tom, jakým směrem se bude ubírat náš život a život dalších generací, které přijdou po nás.